Dvacet let poté
Vladimír Mikulec
aneb…
Jak jsme cestovali do Wrocławi
(doslovný přepis dobové kroniky jedné chalupy v Podkrkonoší, kde se tehdy konaly různé další zajímavé akce, především vystoupení písničkářů. Tradice se udržela dodnes – kdo má chuť, může se přesvědčit na www.vladamikulec.cz )
PÁTEK 3. LISTOPADU 1989
Je pátek odpoledne po páté hodině. Z Prahy na chalupu vyjíždějí 2 vozy. Škodovka oranžová ( Jarda Moucha, já, Ivana, Vláďa a Lucka Dobešovi) a škodovka šedozelená ( Mirek Pecháček s Renatou, Pepa Veith, Vojta Policar a Petr Skala ). Vlakem v 17.21 vyjíždí Ríša Furst s Evou, Tomáš Pála a Petr Rudolský s kamarádem. Do deváté hodiny večerní přijíždí na chalupu ještě žlutý žigulík Jardy Hubeného a šedá Cortina Jirky Holance. Jirka ihned po příjezdu zachraňuje vůz Mirka Pecháčka od jistého odstavení – šroubek z motoru se nakonec našel. Je tu nová tvář – Šimon z Chlumce nad Cidlinou.
Sedíme tu tak pospolu a atmosféra je značně napjatá. Vedou se bouřlivé diskuse, jak ráno nejlépe proniknout do Polska. Dozvídáme se nepříjemné zprávy – celníci vrací od hranic i ty, kteří mají pozvání.
Z rychlíku Bohemia vysadili 200 lidí…
Malé odbočení – o den později Gazeta Wyborcza, kterou jsme si koupili, píše: W nocy z 2 na 3 bm czechoslowackie sluzby graniczne uniemozliwili wjazd do Polski ok. 20 pasazerom – obywatelom CSRS udajacym sie pociagem „Bohemia" do Wrocławia, by wziac udzial w konferencji naukowej historykow, poswieconej problemom Europy Srodkowej. Program obrad, ktorych wspolorganizatorka jest „Solidarnosc polsko-czechoslowacka“, przewidywal rowniez referaty naukowe wysadzonych z „Bohemii“ historykow. Jak powiedzal korespondentowi PAP w Pradze jeden z usunietych z pociagu dr. Jaromír Hořec, towarzyszacy sluzbom granicznym cywile nakazali im przed granica opuscic pociag, konfiskujac otrzymane z Polski zaproszenia i tlumaczac, iz ich wyjazd do PRL „ bylby sprzeczny z racja stanu“.
Přijíždí Radek Schovánek s Joskou Novotným. Napětí se docela stupňuje, Radek je nervózní a navrhuje jiné varianty cesty do Wroclawi než cestu autem – včetně varianty přechodu Krkonoš. Jeho nervozita se přenáší i na nás. Výsledkem toho je, že po 23.hodině už skoro nikdo z nás nevěří, že se to zítra podaří. Vláďa Dobeš navrhuje pojmout to celé jako společenskou hru, buď a nebo… - souhlasíme. Radek Schovánek odjíždí s tím, že se ještě rozhodne, jakým způsobem do Wroclavi pojede. Po půl dvanácté to rozpouštíme a napjaté organismy uléhají ke spánku. Přehlížím ještě vozový park. Venku je hrobové ticho a při pohledu na škodovky, postavené směrem k chalupě a matně osvětlené světlem od chalupy mám pocit klidu před bouří…
SOBOTA 4. LISTOPADU 1989
Po jedné hodině v noci přijížní poslední auto – Kasalovi, Tomáš Láník a Renata. Málem vůbec nedojeli – opravovali po cestě defekt.
04.50: Budíček. Nikdo z nás neví, hrabaje se z pelechu, jak dnešní den dopadne. Snídáme, vaříme čaj. Nálada je vyrovnaná. Napětí přes noc opadlo, při vědomí „společenské hry“ nemáme co ztratit. Balíme se, zamykáme chalupu a jdeme k vozům. Zjišťuji, že jsem špatně rozdělil posádky, jeden člověk mi přebývá. Nakonec Jarda Hubený a Jirka Holanec vezou do Liberce na zadních sedadlech po čtyřech lidech. Vešli jsme se, Kasalovic poškozené auto zůstává.
05.45: Odjezd
06.45: Jsme v Liberci u nádraží. Tady už čeká modrozelená škodovka Jarky z Rakovníka, od nádraží se blíží Martin Kovář. Se skřípěním zastavuje vedle nás bílá stovka – přece je tu Radek Schovánek. Celkem tedy šest aut a mumraj lidí na chvíli zaplavuje prostor autobusové zastávky. Přijíždí autobus MHD – řidič nadává, nemá kde zastavit. Sedáme si do aut v následujících sestavách:
1. auto: Jarda Moucha, Mikulcovi, Vláďa a Lucka Dobešovi
2. auto: Pecháčkovi, Pepa Veith, Vojta Policar, Petr Skala
3. auto: Jarda Hubený, Furstovi, Petr Rudolský s kamarádem
4. auto: Jarka Limová se synem, Martin Kovář, Šimon, Tomáš Pála
5. auto: Radek Schovánek, Jirka Novotný s kamarádem, Veronika Schovánková
6. auto: Jirka Holanec, Kasalovi, Tomáš Láník, Renata Mašindová
07.05: Odjezd. Šestičlenný had vyráží opuštěnou silnicí na Frýdlant.
07.30: Krize. Pumpa u Frýdlantu nefunguje. Ptáme se na další – prý Raspenava, 4km vpravo. Riskujeme gumy, projíždíme vrstvou střešních tašek – pokrývači opravují střechu a bezstarostně házejí všechno dolů. Konečně pumpa – funguje ! Tankujeme co to dá. Obléháme místní krámek potravin, poslední nákupy. Domlouváme se na strategii – individuálních odjezdech ke hranici.
08.05: Odjezd ke hranici.
08.20: Habartice. V dálce už vidím hraniční přechod, blížíme se k němu s pocitem odevzdanosti a připraveni na všechno. Nevěřím svým očím – Radek Schovánek, který jel první, už tam není. To znamená, že projel !! Na odbavení právě čeká Mirek Pecháček, řadíme se za něj.
8.25: Mirek je odbaven. Popohíždíme do jámy lvové, za námi pomalu dojíždí Jarčina škodovka. Pasová kontrola v pořádku, na trochu nervózní otázku „taky na 2 dny do NDR?“ , kývám. Ještě chvilka napětí, hotovo, odjezd. Sám tomu nevěřím – jsme opravdu v Polsku. Máme chuť zařvat, ale necháváme to až za první zatáčku. Zawidow nás vítá dlouhými frontami před masnou a potravinami. Dojíždíme ty šťastné – řadíme se za Schovánka a Pecháčka, nadšení nebere konce. Odbavena je za námi i Jarka, ta čeká na náměstí jako navigátor.
8.45: V zatáčce se objevuje žigulík Jardy Hubeného – tedy pátý vůz odbaven ! Řadí se do řady, posádka vystupuje s jásotem vítězů.
09.15: Někde zůstal viset poslední vůz. Jdeme pěšky zpět směrem k hranici a kontrolujeme situaci. Cortina je otevřena, posádka venku, celník provádí podrobnou prohlídku.
09.40: Situace nezměněna s tím, že auto je odstaveno do vedlejšího pruhu.
10.00: Smutný okamžik, Zjišťujeme, že Cortina z hraničního přechodu zmizela. Tedy se nepodařilo. I přesto, že se ztrátami se počítalo, kazí tento okamžik všem náladu.
10.10: Vpřed !! Československá kolona folkových nadšenců vyráží svobodnou zemí směrem na Wroclaw. Nálada se postupně upravuje. I přes ztrátu si uvědomuji neskutečnost toho, co se nám právě daří – jedeme se podívat na svobodný festival s Hutkou, Krylem, Veitem, Třešňákem a bůhvíkým ještě.
Lubaň, Jelenia Gora, Velké poutače Wroclaw nás městem vedou neomylně. Jedeme první s Jardou Mouchou. Jarda vede kolonu mistrovsky – kontroluje situaci za sebou a kolona se drží pohromadě. Jarda hází myšky, zkouší Jarču na druhém postu, ale ta je zřejmě výborná řidička a baz ohledu na kvanta traktorů, které předjíždíme, se drží těsně v závěsu.
11.45: Svačina, zastavujeme na polní cestě. Společenství českých vozů vzbuzuje evidentní zájem kolemjdoucích. Pokračujeme brzy dál, je už dost hodin a cesta ještě dlouhá.
12.00: První po svačině vyráží škodovka Mirka Pecháčka a zanedlouho mizí za obzorem. Ale už ve Swidnicy je vše při starém. Pecháček ztratil orientaci, obrací se a jsme zase první. 45km, 23km…. Wroclaw. Čurací pauza před městem. Na řadu přichází plán města, kolona se řadí za sebou a následuje téměř mistrovský průjezd městem, který končíme u budovy Wroclavské univerzity. Parkujeme zde ve společenství automobilů značek CB, NA, LB a dalších. Za deset minut jsme před vchodem university.
13.30: Už z dálky vidím Pepu Streichla v kroužku přátel. Objevuje se tu Pavel Dobeš, naší přítomnost radostně vítá, vyměňujeme pár vět a Pavel odjíždí do divadla na zkoušku aparatury. Evidentně turista ze státní bezpečnosti točí na video celou naší skupinku, včetně našich zaparkovaných vozů. Před universitu přijíždí západní vůz s rakouskou poznávací značkou: vystupuje Vláďa Veit. Už toto je zážitek, většina z nás ho vidí poprvé v životě. Po prvotní orientaci u university většina z nás vyráží do směnárny za rohem. Kurs je nevýhodný – za korunu 100 zlotých nebo za marku 420 zlotých. Volíme marky.
14.30: Podle plánku, který jsme dostali na univerzitě, se snažíme orientovat. Navštívili jsme antikvariát a postupně prošli celý prostor university. Tady si prohlížíme zajímavou fotovýstavu, v aule se právě připravuje přednáška. Dole, kousek od university, potkáváme Sváťu Karáska a předkládáme mu sešit ( pozn. – na pamětní zápisy, máme nový přírůstek – „VĚNOVÁNO KAMARÁDŮM Z ÚSTÍ U STARÉ PAKY. SVÁŤA KARÁSEK“ ).
15.45: Většina z nás dává přednost kavárně.
17.00: Máme hromadný sraz u aut a pak všichni společně vyrážíme napříč centrem města – směr TEATR POLSKI.
V TEATRU POLSKIM aneb NEJLEPŠÍ FOLKOVÝ KONCERT, JAKÝ SE KDY KONAL…
18.00: Stojíme před Teatrem polskim. Na to, že se zde má provozovat folk, působí divadlo velmi vznosně. Jsme zde jedni z prvních. Nemáme lístky a okamžitě obléháme pokladnu. Jarda Moucha, který je u okénka, začíná systematicky hučet do pokladní. Ovládáme prostor před vchodem do divadla a sledujeme, zda někdo neprodává lístky. Konečně – první dva kusy! Jdeme si s Tomášem Pálou ulevit pod železniční viadukt. Na stěně oblouku se skví nápis: WALESA MUSÍ ZEJSC ! DEMONSTRACJA JUTRO O 14.00.
Inu, doba se mění…
18.30: Začíná být dusno. Prostor před divadlem a u pokladen se řádně zahustil. Moucha se drží statečně stále první u kasy. Konečně – hučení přineslo ovoce, pokladní dává do prodeje 10 lístků, všechny je kupujeme. Venkovní hlídky kupují další jednotlivé lístky od příchozích. 10 minut před sedmou získáváme poslední dva potřebné lístky. Za několik minut jsme uvnitř a až na fotografy, všichni pohodlně sedíme v plyšových sedadlech.
19.00: Polská konferenciérka vítá všechny přítomné, představuje zástupce Solidarity, která akci připravila a pana Janoucha z nadace Charty 77. Všichni společně pak koncert uvádějí. „ Přátelé z Československa, dnes večer je tohle divadlo vaše“ , tak jsme tu vítáni z pódia.
A je to tu. Na pódium přichází Karel Kryl. Nekompromisně dokazuje, že tu před námi nestojí jen mýtus, ale skutečný Pan Písničkář, který nic neztratil na svém projevu a poezii. Když jsem ho nedávno viděl na kazetě „Setkání u Čárlího“, docela mě zklamal. Avšak vůbec ne tak dnes. Sympatický projev, citlivě zvolená skladba svého vystoupení, většinou z nejznámějších písniček, publikum zpívá s sebou. Karel určitě příjemně překvapil všechny. Sklízí ovace a přidává. Kterou? Bratříčku, zavírej vrátka – zpívá snad každý ! Když ovace utichly, diváci předávají na pódiu Karlovi květiny a láhve šampusu – Karel má totiž svátek. A to dvojnásobný. Dnes totiž hraje poprvé po 21 letech zase svému publiku…
Přichází Pavel Dobeš. „ Vy mě znáte a tak zahraju hlavně pro kluky ze západu, aby viděli…“ Tak začíná své vystoupení. Následují písničky, které velmi dobře známe z chalupy. Nakonec přichází bomba – nejnovější Pavlova píseň, která má dnes premiéru a za kterou sklízí aplaus ( „… ještě jsem nepodepsal Chartu, ale ta možnost furt tu je“ – tak nějak končí tahle píseň) .
Na pódium přichází Vladimír Veit. Vidím ho poprvé v životě na živo, jeho písničky už znám dlouho. Dnes mě zklamal spíše trochu jeho slovní projev, písničky jsme si s ním zazpívali všichni. Dodatečně jsem se dověděl, že to byl jeho první koncert po mnoha letech a to teda zase klobouk dolů – vše se dá tolerovat.
21.00: Přestávka. Všude jsou mraky české mládeže, nedá se moc pohybovat. Potkávám Vláďu Dobeše, ten by rád promluvil s Hutkou. Zkoušíme to vchodem do zákulisí, ale jsme vykázáni polskou vyvaděčkou.
21.20: Jede se dál. Písničkář jménem Dopita, údajně z Československa, mi je zcela neznámý a tak zapadá v záplavě zvučných jmen. A po něm ? Vlasta Třešňák! Legenda z Divadla v Nerudovce, Malostranské besedy a po 12ti letech i z Wroclavi. Nutno říci, že nic neztratil na svých kvalitách. Ostatně tři vyvolané přídavky hovoří za vše.
A nakonec přichází Jarda Hutka. Náměšť, Morava, Havlíčku Havle zpívali všichni a ovace nebraly konce. Ani několik přídavků nestačilo. Na pódium přišel představitel opozice z NDR a oznámil sálu, že dnes kolem milionu lidí v Berlíně demonstruje za svobodu. Po něm vystoupil i mluvčí maďarské opozice. Na pódiu se shromáždili všichni písničkáři, domácí i exiloví, byl rozvinut plakát „ CHCEME SVOBODNOU HRANICI, NE ŽELEZNOU OPONU“ Nálada a dojmy byly ohromné. Promluvil pan Janouch z nadace Charty 77 a nakonec to nejlepší – uvádí na jeviště bývalého ředitele Československé televize Jiřího Pelikána. Propuklo obrovské nadšení a celý koncert se v závěru změnil v manifestaci za svobodu. Myslím, že nikdo z nás hlubší zážitek do téhle chvíle neprožil, možná nejstarší pamětníci naposled v roce 1968.
23.00: Je konec. Opouštíme budovu a pomalu se scházíme venku. Dojmy z tohoto vlasteneckého koncertu jsou tak hluboké, že se třesou kolena. Na mysli je teď jediná otázka – kdy už se konečně takové atmosféry dočkáme i doma a s ní i kýžené svobody. Pomalu míříme směrem k universitě. Pepa Veith kdesi objevuje pana Kyncla z londýnského rozhlasu. Srdečná debata naší skupinky s panem Kynclem umocňuje naše dojmy.
23.45: Dorazili jsme k autům. Pozdní večeře, poslední pivo a 5 minut po půlnoci celá kolona vyráží na zpáteční cestu.
00.05: Proplétáme se Wroclaví, trochu bloudíme a nakonec nabíráme směr západ. Vyjíždíme z města na dálnici. Ze začátku se živě debatuje, je o čem. Děláme více zastávek na protažení, v této pozdní hodině je již únava cítit.
02.30: Zgorzelec. Trochu bloudíme a řadíme se do štrůdlu před hraničním přechodem. Kolem nás jsou samí Poláci, jedoucí do NSR, západní Němci a jen ojediněle Češi (evidentně z wroclavského koncertu). Dřímáme, popojíždíme.
03.45: Konečně německá hranice. Jednotlivě jsme bez problému odbaveni a rovněž jednotlivě vyrážíme do NDR. Zbývají už jen desítky kilometrů k poslední křeči ve Varnsdorfu. Svítá. Těsně před hranicí trochu bloudíme. Konečně. Selfhennensdorf – Varnsdorf. Hraniční přechod je před námi.
06.00: Řadíme se do čekacího pruhu za Jarku a Mirka Pecháčka. Vzrušeně se snažíme sjednotit důvody, proč jsme 30km přes polské území jeli 17 hodin. Nakonec to vzdáváme – každý důvod je více či méně k smíchu. Uvádíme potom postupně nejprozaičtější důvod – porucha na voze. Páni celníci z nás jsou nepříčetní. Víme velmi dobře, že oni vědí, kde jsme byli. My to však nepřiznáváme a oni dělají všechno proto, aby nám to dokázali. Každé auto je postupně podrobně zkoumáno, někteří z nás jdou na osobní prohlídku. S tím se však počítalo – nevezeme nic, oni také nic nenacházejí a tím víc jsou nepříčetní. Pecháčkovi celník vyhrožuje, že na něj zavolá bezpečnost. Jednotlivá auta více či méně uměle zdržují na přechodu a postupně nás – vědomi si toho, že na nás nic nemají – nás propouštějí.
07.45: Sjíždíme se asi 500 metrů za přechodem a radost nezná mezí. Ještě poslední společné chvíle, dojmy z hranice a pak se rozjíždíme každý svým směrem.
10.15: Po 28 hodinách beze spánku jsme znovu na chalupě. Tam se setkáváme s posádkou šestého vozu, která se sem uchýlila, když je celníci v Habarticích vrátili zpět. Vyměňujeme si dojmy, nejvíce skřípe zubama Tomáš Láník a já se mu vůbec nedivím… V 15.00 hodin zamykáme chalupu a odjíždíme jako obvykle vlakem do Prahy.
21.00: Poslouchám vysílání radia Londýn. Ve svém vysílání uvádí radio Londýn zprávu, podle které se šest automobilů z Československa pokusilo projet do Polska přes hraniční přechod Habartice a jednomu z nich výjezd nebyl povolen. Ano, to pan Kyncl se už vrátil domů a stačil získané informace z Wroclavi
Do chalupářské kroniky zapsal dne 7. listopadu 1989
Vláďa Mikulec
Bylo mi líto posádky šestého vozu, který byl z Habartic vrácen a napsal jsem v pondělí 6.listopadu 1989 – jménem posádky šestého vozu - řediteli Ústřední celní zprávy dopis, který popisuje situaci šestého vozu:
Ústřední celní správa
k rukám generálního ředitele,
Václavské náměstí 57
110 00 Praha 1 V Praze dne 6.11.1989
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Věc: Stížnost na neoprávněný postup celních orgánů na hraničním přechodu Habartice-Zawidow.
Podáváme touto cestou stížnost na neoprávněný postup celních orgánů na hraničním přechodu v Habarticích, kteří nám dne 4.11. bezdůvodně znemožnili vycestovat do NDR.
Dne 4.11.1989 v dopoledních hodinách jsme cestovali osobním vozem z Opočna ( Východočeský kraj) do Gorlitz (NDR). Vzhledem na značné zkrácení vzdálenosti jsme se rozhodli využít s výhodou tranzitu přes území PLR a to přes hraniční přechod Habartice/Zawidow. Celní a pasové odbavení našeho vozu bylo zahájeno asi v 8.50 hod. Pasové odbavení proběhlo bez závad, o čemž svědčí razítka jak československého, tak i polského pasového orgánu v našich cestovních dokladech. Ihned poté následovalo celní odbavení. Výsledkem více než 1 hodinu trvajícího odbavení byla skutečnost, že nám bylo ve vycestování zabráněno a razítka v našich pasech byla dodatečně opatřena potvrzením o neplatnosti.
Celní odbavení bylo zahájeno zevrubnou prohlídkou vozu a našich osobních věcí. Při prohlídce nebyla ze strany celního úředníka shledána žádná závada. Nicméně asi po půl hodině čekání bylo naše vozidlo bez dalšího vysvětlení odstaveno do vedlejšího pruhu. Tam jsme byli nuceni čekat další půlhodinu. Nabyli jsme dojmu, že naše odbavení je uměle a svévolně z nějakého důvodu protahováno. Odbavení bylo ukončeno krátce po 10.hodině. Dostavil se k nám pracovník celnice a prohlásil, že vycestování se nám nepovoluje z následujících důvodů (cituji):
- nemáte provedenu dostatečnou směnu valut,
- nemáme záruku, že tam nezůstanete
Na naši otázku „ V Polsku?“ následovala odpověď „Ano“.
K prvnímu důvodu nepovolení cesty uvádíme, že pojem „dostatečná směna valut“ není, pokud se týká NDR, příslušnými celními předpisy blíže specifikován. Domníváme se, že 3 z nás, kteří byli na cestu vybaveni řádnou směnou 30-40 marek, byli na dvoudenní pobyt v NDR vybaveni zcela dostatečně. Další dva z nás, kteří měnou NDR vybaveni nebyli, byli však vybaveni řádně zapsanými československými korunami, což jim umožňuje legální směnu stejného množství marek v kterékoliv státní bance NDR.
Druhý důvod, který nám byl ústně sdělen, není třeba komentovat. V celním prohlášení byl cíl naší cesty uveden. Pokud si mohou celní orgány hraničního přechodu dovolit tímto způsobem pochybovat o správnosti uvedených údajů, domníváme se, že nemá smysl tranzit přes polské území dále provozovat, neboť každý cestující občan je – v rozporu se základními principy našeho právního řádu – předem považován za podezřelého. Tomu ostatně odpovídá i další výrok pracovníka celnice (cituji): „můžete to z k u s i t přes Vardsdorf“, který možnost vycestování podmiňuje přívlastkem dobré vůle na straně celnice a dávkou štěstí na straně cestujícího.
Posledním výrokem ze strany pracovníka celnice nám bylo řečeno ( cituji): „ Klidně si na mě můžete stěžovat“. Činíme tak, na místech fundovaných a vrcholově odpovědných za dodržování platných zákonů a předpisů v oblasti celní. Věříme, že naší stížnost posoudíte a zaujmete k celé věci reálné stanovisko. Domníváme se, že opakování podobných aktů svévole by mohlo odradit řadu našich občanů od cestování do zahraničí vůbec, což se již stalo v našem případě.
S pozdravem
Ing Vladimír Mikulec