Dvacetiletý vratislavský zázrak

Kryl, Hutka, Nohavica... Divadlo se rozeznívá slovy písniček,“ vzpomíná česko-polský pár na Wroclaw 1989

Maciej Szymanowski - Lucie Szymanowská

Situační zpráva: Jsem ve třetím ročníku hungaristiky na Varšavské univerzitě. Odnedávna, sotva půl roku. Studuji a při tom skládám zpětně zkoušky z prvního a druhého ročníku. Rychlostudent bez úlev. Popravdě řečeno, nemám ani čas, ani chuť někam jezdit. Coby člen Polsko-maďarské solidarity, o mnoho mladší sestry Polskočeskoslovenské solidarity, bych ovšem měl. A taky se do Vratislavi těší ta Lucie, která se mi tak líbí a už nějaký čas mi posílá dopisy psané tak divně kaligrafickým písmem. Takovým českým švabachem, hřejivým jak české baroko.

Lucie přiletí do Varšavy z Budapešti, je to už osvědčený způsob, jímž může Češka bez tahanic kolem platnosti pozvání překonat československopolskou hranici. Z letiště ji vezu rozhrkaným ikarem do centra, kde se ve stínu varšavské dominanty, Paláce kultury, choulí oblíbená studentská samoobsluha, bar Smak.

Setkání oslavujeme barščem s vejcem za 337 zlotých, řízkem s hranolky za 1618 zlotých, tedy chody, jejichž ceny jako by byly stanoveny tak, aby připomínaly důležitá historická data. Alespoň mi trochu splasknou kapsy nadité 112 tisíci zlotých právě vybraného stipendia. Nu což, je to období hyperinflace. Sice už tu vládne Leszek Balcerowicz, ministr financí po půlstoletí prvního nekomunistického polského premiéra Tadeusze Mazowieckého, ale o žádné šokové terapii, která Polsko vyvede do období téměř dvacetiletého nepřetržitého hospodářského růstu, zatím nikdo neslyšel. A i kdyby slyšel, nevěřil by.

Socialismus máte horší, ale zásobování lepší Pak dlouhá cesta vlakem do Vratislavi. Skoro celou noc. I když vzdálenost není vlastně nijak ohromná, necelých čtyři sta kilometrů napříč Polskem. Že za dvacet let potrvá cesta stejně dlouho, tomu bych tenkrát taky nebyl věřil...

V kupé sedíme se dvěma Ruskami, které jedou navštívit své syny – vojáky v kasárnách někde u Legnice. Mladší, trochu vylekaná, skoro nepromluví. Zato ta druhá se do hovoru jen hrne. Vychází najevo, že je docentkou filozofie z Novosibirska. Sečtělá, v polské literatuře také. Na druhé straně sype z rukávu neobvyklé statistické údaje například ohledně ruské zdravotní a humanitární pomoci Afghánistánu. Také se od ní dozvídáme, že kubatura kostelů postavených v osmdesátých letech v Polsku čtyřnásobně převyšuje kubaturu předaných školek – „a přitom přece máte demografickou vlnu!“

Diskuse se chvílemi vyostřuje, končí ale celkem přátelsky. Paní docentka nám totiž hrdě předvádí boty, které si koupila ve Varšavě, a shrnuje rozhovor vskutku filozoficky: „Socialismus, ten máte horší. Ale zásobování lepší.“ Možná naše oponentka sama ještě tak docela nechápe logiku vlastního výroku, v tomhle vlaku kolíbajícím se jakoby do taktu poklimbávajících, noční jízdou znavených hlav cestujících.

Ráno na nádraží. V téhle části Evropy vypadá asi vždy a všude stejně. Šeď a chlad, zvlášť v listopadu. Ve Vratislavi to není jiné. S jedním rozdílem. Na nádraží, v okolních ulicích a uličkách i v centru, všude malé skupiny povětšinou dlouhovlasých Čechů a Slováků. Možná Slováků a Čechů. Který Polák by to uměl rozlišit? Zaznamenávám, že mluví nějak podivně nahlas, evidentně rozrušení.

Utrmácení nocí ve vlaku následujeme s Luckou přítele Andrzeje do bytu, který máme na tenhle festivalový víkend k dispozici. Je dost nápaditě zařízený, i když jde o obyčejné panelové sídliště. Jediný nedostatek, o kterém nás Andrzej loajálně informuje, je naprosto ucpaný kanál ve vaně. Na tuhle nepříjemnost si prý stěžoval už předchozí nájemník, „jistý Čech, co se ukrývá před StB“. Nevyptávám se na podrobnosti, jak velí dosavadní zvyklost. Teprve po letech se dozvídám, že tím Čechem byl Stanislav Devátý. Hltavě snědená omeleta a silný černý čaj nás však staví na nohy. Únava rychle pomíjí. Vydáváme se do města. Čechů je tu čím dál víc. Popravdě řečeno to všechno vypadá na jednu velkou českou okupaci, jako by tu ožili husité. Češi na ulici, Češi v kavárnách.

Přitom do Vratislavi dorazila jen část těch, kteří se vydali na cestu. Kolují tu příběhy o těch, kterým se nepodařilo překonat hranice, i o způsobech, jakými se to zbylým šťastlivcům podařilo. Většinou přes NDR. Někdo sbírá podpisy pod protest proti postupu československých orgánů vůči osobám, které sem nedocestovaly.

Potkáváme usměvavého Hutku s futrálem na kytaru přes rameno. Nohavica se prý musel prosmeknout těšínským přechodem pro pěší bez kytary. Lidí je plno na univerzitě i v kinech, kde se od rána promítají filmy české nové vlny.

Neznám slova, ale zpívám Lucčiny oči se divně lesknou. Na koncertě v Polském divadle se na jevišti střídají ti, které většina obecenstva zná jen z donekonečna kopírovaných magnetofonových pásek a kazet, s těmi, kdo občas zazpívají v českých klubech. Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Jaromír Nohavica, Pepa Nos, Pavel Dobeš, Josef Štreichl. Divadlo se rozeznívá slovy písniček, ke kterým se všichni rychle přidávají... Neznám jejich slova, ale zpívám, a jiní Poláci také.

Známe ty melodie. Takhle zní touha po svobodě. Aplaus po Krylových písních přechází v burácení „Svobodu! Svobodu!“. Chvilku poté se sál rozeznívá další vlnou křiku. Je to reakce na slova jakéhosi Němce, který se představuje jako reprezentant demokratické opozice v NDR a informuje shromáždění vcelku slušnou polštinou, že v tomto okamžiku demonstruje v ulicích východního Berlína milion Němců. Říká ještě něco, ale jeho snaha zaniká ve skandování „Svobodu! Svobodu!“, jímž sál v tuto chvíli nehřmí – takřka jím detonuje.

Druhý den konference v aule Leopoldinum na vratislavské univerzitě. Adam Michnik, Agnieszka Holland, Karel Schwarzenberg, Jiří Pelikán, Markéta Fialková, František Janouch, Vilém Prečan, Jiří Gruša. A celá řada jiných moudrých lidí odsud, odtamtud a z emigrace přednáší a debatuje. O Československu, o Polsku, o Evropě a především o demokracii a o svobodě.

Skřítkovský happening Během dne další koncerty a filmy. Večer u Andrzeje a Teresky, přátel z Polsko-maďarské solidarity. Tereska smaží Lucčiny oblíbené krokety k baršči, za zády jí zvoní telefon. „Ahoj, Majore,“ zašveholí. „Major?“ vytřeští oči Lucka. „Ten Major?“ Před očima jí ožívá další legenda, kolikátá už během tohoto víkendu. „Zastav se, máme tu návštěvu z Čech.“

Za chvíli diskutujeme u baršče o českém baroku s člověkem, který, jako by v něm kolovala česká krev, udělal z humoru zbraň pro boj s komunismem a s komunisty. Skřítci s červenými čepičkami z jeho Pomerančové alternativy (jak se v češtině už vžilo, ačkoli název „Pomarańczowa alternatywa“ byl míněn jako barevná – tedy oranžová – alternativa ke komunistické rudé) by se měli jako motiv zahnízdit ve vratislavském erbu.

Nad městem se ještě pořád pošklebuje duch happeningů na obranu skřítkovských práv, během nichž se ozbrojené složky komunistického režimu samy zesměšňovaly, když se snažily zatýkat osoby v červených čepičkách. Ačkoli spolu s policejními obušky odsud zmizeli i sami skřítkové. Teď si to Major pro změnu přihasil s volebním plakátem „Major prezidentem“.

Když zmizí v nedělním soumraku, vytahuje Andrzej videokameru. V jejím okýnku vidíme studenty zatýkané ve vratislavských ulicích ve chvíli, kdy se snaží na domovních zdech zvěčnit siluety skřítků. Také happening zorganizovaný k nějakému výročí komunistické říjnové revoluce – občané Vratislavi se v domluvenou hodinu měli vydat do ulic v něčem červeném. Záběry na policejní kordony, desítky antonů plnících se červeně oblečenými Vratislavany.

Pak neuvěřitelná scéna: ve chvíli, kdy se náměstí vlní v potyčce demonstrantů s milicí, vstupuje do bojové linie majestátním krokem černoch nadprůměrně vysoké postavy. Jako košíkář z americké ligy. Nemá na sobě nic červeného, takže je zvolna propouštěn dál. Kam kráčí, to ví asi jen on sám. Ale ne, za chvíli už je jasné, že si to zamířil k nejbližšímu stánku s hotdogy. Hodnou chvíli tam diskutuje s prodavačkou, která mu nakonec vymáčkne kečup do prosebně nastavené dlaně. Načež se muž obrací o 180 stupňů, dlaň s rudým kečupem triumfálně vztyčenou. Demonstranti propukají v jásot.

Havel na Wawel!

Polsko na sklonku roku 1989. Lístky na cukr a na maso už jsou minulostí. Lístky na benzin ještě ne. To je velký problém pro auta, která se musí přes NDR vracet do Prahy či Bratislavy. Andrzej mě prosí o pomoc, tak jdu. Na jakémsi tmavém dvorku rozléváme benzin ze snad dvousetlitrových sudů do menších, praktičtějších kanystrů. Sudy někdo koupil v kasárnách Rudé armády, jejíž čtvrtmilionová posádka v Polsku pořád ještě setrvává. Alespoň k něčemu jsou jednou dobří. Horší je, že sudy jsou neskutečně těžké a při rozlévání utrpí rukávy mé bundy. Je na vyhození. „Vlasti zdar. A tobě pár pohlavků,“ slyším v duchu komentář své maminky, která mi ji nedávno sehnala na takzvaném černém trhu.

Vracíme se nočním vlakem do Varšavy. Majorův volební plakát zapomínáme na zavazadlové poličce. Lucie odlétá do Budapešti. Profesor maďarské literatury ji nabádá, ať jede se svou spolužačkou 12. listopadu do Říma na svatořečení Anežky České. „Bude to přelom, uvidíš.“ Zařídí stipendium na jízdné, způsob, jak překročit hranici ze stále ještě existujícího socialistického tábora, se ale nakonec vymyslet nepodaří. Na přednáškách z hungaristiky se ale české studentky beztak moc neohřejí. 18. listopadu Lucka telefonuje, že to neusedí, letí do Prahy, jíž se už rozlil vratislavský křik „Svobodu! Svobodu!“. Naproti varšavské univerzitě se objeví transparent „Havel na Wawel“. Budapešťští známí se vyptávají na podrobnosti z pražských ulic, na průběh sametové revoluce. Jejich „transformace“ je bez katarze. 20 let poté Major se nestal prezidentem, ale svobodným malířem pokojů v Paříži. Havel na Wawelu neúřadoval, na Pražském hradě ovšem ano. Kryl zpíval doma a „konečně spočinul“ v pražském Břevnově. Celostátně hledaný Stanislav Devátý se stal ředitelem BIS. S vratislavskými „domácími“ prý kontakt neudržuje. Andrzej s Tereskou se po letech v disentu cítili, jako by jim ujel vlak. Po dalších letech se postavili na vlastní nohy, Andrzej založil firmu a snaží se naplnit své představy o normálním životě, pro něž se svého času odsunul na okraj společnosti.

Tisíce amerických turistů si v pražských hospodách objednávají knedlíky s hranolky, protože jejich brožovaný průvodce jim praví, že „dumplings“ jsou českým národním jídlem. Ve Varšavě zase miliony zahraničních turistů proplétajících se mezi stále rašícími výškovými budovami netuší, že šlapou po největším polském hřbitově. Že procházejí ulicemi velkoměsta, které před několika desetiletími přestalo existovat.

Většina české i polské společnosti začíná řešit typickou trojici problémů západního občana: co jíst a netloustnout, kde zaparkovat, kam jet na dovolenou. Škodovce chybí málo a stane se v Polsku nejpopulárnější automobilovou značkou. Reklamy na pivo sledují Poláci na svých obrazovkách v češtině.

Češi si mezitím zvyknou, že polské uzeniny nemají pranic společného s bleděrůžovým papírem prošpikovaným kousky sádla, nazývaným ještě před několika lety „polský salám“. Ve stále multikulturnější Praze sice chybí restaurace, kde by se podávala polská jídla, ale u domácího bigosu vařeného v českém hrnci lze diskutovat o všem.

O literatuře – s Poláky o té české, která se v Polsku stala čtvrtou nejpřekládanější, o konopně měkké sebeironii Zelenkových filmů, o české spiritualitě v podání průběžně překládaného pátera Halíka, o společných výpravách Wojciecha Wencela a Miloše Doležala za syrovou mystikou Vysočiny a za tamní slivovicí, o švejkovských a antišvejkovských mýtech. O Nohavicovi, který letos v červnu na Festivalu svobody v zahradě malostranského polského velvyslanectví účinkoval s podmínkou: buďto zahraju zadarmo, nebo vůbec.

S Čechy se v poslední době nejčastěji diskutuje o knížkách Legutka, Chwalby, Wildsteina, Sierakowského, tedy těch, kteří určují závažnost politických polemik v Polsku. Jejich texty a knížky vydávané v Prostoru, v Babylonu, v brněnském CDK začínají být tématem debat i tady.

Diskutuje se tedy u bigosu o současném „kasino kapitalismu“, v němž člověk nemusí šetřit, aby něco koupil, ale může si s pouhými 10 eury v kapse odnést z obchodu ledničku i auto – otázka je, jestli tohle je logický a přirozený vývoj tržního hospodářství, anebo slepá ulička? Vedou se diskuse, je-li silná identifikace s náboženstvím, národem, rodinou pro společnost příznivá, anebo ji poškozuje? Ale hlavně se diskutuje o tom, jestli ta spousta argumentů snášených ohledně kladů a záporů fungování evropských společností neprozrazuje planost celé debaty. Protože zapomínáme přemýšlet o tom, čím je evropská civilizace samotná.

Generace chodby A co my? Co naše generace? Debaty s přáteli jsou čím dál vzácnější. Jsme (jak to formulovala Paulina Wilk) „generace chodby“, v níž se na jednom konci demontuje komunismus, zatímco na druhém konci se tvoří nový svět. Pracujeme od rána do večera. Málokdy jídáme doma, protože tam skoro nejsme. Sousedy neznáme, protože místo abychom si od nich půjčili hrnek cukru, jedeme v noci do hypermarketu.

Občas jsme ve srovnání s generací narozenou a dospívající v době svobody až směšně sentimentální. Přímo staromódní ve svém patriotismu a v tom, jakou váhu připisujeme citům. Tak odlišní od dětí nové éry, které se vyhýbají příliš stálým vztahům a v profesionální kariéře se řídí heslem „jsi tím, za koho se sám vydáváš“. Jsou oproti nám plní okouzlujícího sebevědomí, které jim dovoluje na základě znalosti několika desítek slov a obratů z cizího jazyka vepsat do příslušné kolonky CV sebehodnocení „well“.

Během dovolených v zahraničí jsme bolestně rozpolceni. Vedeni racionální úvahou pomíjíme trasy, které doporučují průvodci a tvoří tak velké turistické dálnice, na nichž lze jednotlivé objekty a místa procházet a emocionálně vstřebávat výlučně v přítomnosti davu dalších turistů. Vedeni pudem však beztak zajíždíme do obecně známých míst, abychom se tam vyfotili digitálním fotoaparátem, tak jako stovky našich známých před námi.

Čím dál tím více nám imponují osoby, které se nedívají na televizi. Na protest proti televizní demokracii, v níž žijeme a v níž veřejnou kariéru udělají snáze ti, kdo mluví v bonmotech a mají schopnost odpovídat vytříbenou smečí, než ti, kdo za sebou mají konkrétní vykonané dílo. Snad se nechutí k televizi podvědomě bráníme proti konzumu, nadmíře podnětů požírajících zbytek dne, který máme ještě pro sebe mezi odchodem ze zaměstnání a krátkým spánkem.

Nechápeme, proč nás obklopuje doslova celospolečenská mánie čísel, a to natolik, že si sotva dokážeme představit první stránku novin, která by nám triumfálně neoznamovala, jak cosi o zlomek procenta vzrostlo, anebo – hrůza pomyslet – kleslo v poměru k něčemu jinému. Nechápeme, proč lze ve veřejném životě tak snadno ztratit práci za to, že se něco učinilo. Takřka nikdy ne za to, že se nečiní nic.

Někde v hloubi duše jsme však nesmírně hrdí a šťastní, že jsme se svého času mohli připojit k hnutí, které stavělo na lidské odvaze, energii, obratnosti a vitalitě a jehož potenciál vůle a síly vytrhl naše národy z půlstoletí regrese. Z doby, kdy byli lidé segregováni podle původu, ne podle schopností, kdy se na potřebu lidské svobody reagovalo obušky a tanky.

Těší nás, že dnes patříme do Evropské unie a do NATO, ale hlavně jsme hrdí na ty, kdo mají chuť a odvahu v nich aktivně působit, například poslat vlastní vojáky do tisíce kilometrů vzdálených končin ve jménu svobody a demokracie. Těší nás, že tisíce mladých Čechů a Poláků zaplnily nejlepší univerzity Evropy a USA a na přednášky létají letadlem.

I když – pokud jde o naši vlastní rodinu, jezdíme spíš autem. Občas stěhovacím. Žijeme střídavě ve Varšavě, v Praze a v Budapešti. Přes hranice přejíždíme bez zastavení, jen omezenou rychlostí.

Lidové noviny, 5. 11. 2009