Wrocław 1989

Vladimír Urbánek

Na wrocławský festival a souběžnou konferenci vzpominám strašně rád. Byl jsem již v červnu v Krakově a Varšavě a atmosféra po prvních napůl svobodných volbách byla neopakovatelná. Na výstavě "Wytrwalismy" byly mimo jiné k vidění fotky z demonstrace na podporu Václava Havla po jeho zatčení v lednu během Palachova týdne. Sešel jsem se s Andrzejem Jagodzinskim a vezl nějaké jeho překlady Havla do Prahy.

Do Wrocławi jsem se s přáteli vydali autem asi s třídenním předstihem a na fingované pozvání do Varšavy. Jeli jsme oklikou a naštěstí nevzbudili žádné podezření. Na vratislavském nádraží, kde byly umistěné informační stánky pro příchozí z Československa, jsme získali kontakt na koleje, kde jsme byli ubytováni. Zaroveň jsme tam zavadili o Ivana Svitáka, ktery nás zaslechl mluvit česky a vrhl se k nám s výkřikem: Hello, vy jste Česi z Prahy? Už dlouho jsem nikoho odtamtud neviděl...

Večer už jsme s ním sedělii v hospodě, kde se pak objevil i Karel Kryl a zpíval česky i polsky a my jsme žasli, jak neuveritelně je v Polsku populární. Bylo to jako v pohádce: všechna ta jména, která jsem znal jen ze samizdatu, Škvoreckým vydavaných knížek a tisickrát přehrávaných magnetofonových pásků, se najednou zhmotňovala.

Vzpominám i na Medu Mládkovou a její excelentní průvodcovský výkon ve vratislavské galerii moderního uměni, na rozostřeného Standu Deváteho zdravícího účastníky konference z "exilového" videozáznamu v barokním sále univerzity a samozřejmě na koncert písničkářů ve wrocławském divadle, na němž vylezl na scénu někdo z východoněmeckých aktivistů [Wolfgang Templin] a oznámil polsky rozpálenému publiku, že v Berlínš se sešlo milion demonstrantů. Výbuch nadšení byl obrovský a měli jsme strach, že se s námi zřítí balkón. Zaroveň si vzpomínám, že jsem měl intenzivní pocit, že z polštiny se stane lingva franca demokratických hnutí ve východním bloku.

Na konec univerzitní konference Adam Michnik pravil, že věří tomu, že do roka a do dne bude podobná akce v Praze a čeští přátelé, kteří nemohli přijet, budou sedět v ministerských křeslech. Tleskali jsme mu a říkali si: Neví, jaká je u nás situace. Všichni jsme upínali naděje k plánované demonstraci na 10.12. a doufali jsme, že nějaké pomalé změny snad nastanou.

Za čtrnáct dnů bylo vsechno jinak.