Wrocław 1989
Vladimír Merta
Já vím o Wrocławi jen to, že opravdu byla. Dneska to zní směšně: vyhýbal jsem se i písemnému kontaktu s kolegy z exilu, věděl jsem, že fízlové čekají na záminku dalšího zaracha. Nechtěl jsem jim to usnadnit. Naučil jsem se kopat sám za sebe, být odpovědný jen za to, co jsem si sám napsal, odzpíval a řekl. Tušil jsem ale, že už to nestačí. Znělo to tak pateticky: první setkání domácí scény a exilu na spřátelené půdě univerzitního města! Váhal jsem… K cestě mě přemluvil Emil Pospíšil, vzácný člověk a obětavý kliďas, kterému jsem nemohl odmítnout. Obstaral mi ručně psaný zvací dopis s adresou, každému nalezli nějaký důvod k návštěvě. Já jel shlédnout práce kolegů architektů. Michal Gera do jazz klubu. Dobře vymyšleno. Mně dal Emil pro jistotu ještě dva navíc: Kdyby ti jeden sebrali. Můžou vás zastavit třeba hned za hranicí. Schovej si jeden do kytary, jeden jim dáš, a jeden si nalep zespoda pod blatník.
Moc se mi tam nechtělo: znělo to jako provokace. Setkání po tolika letech, navíc tak nekonspirativní, že o něm věděli všichni. Vyjeli jsme v poledne maskovaní za jazzmany s Michalem Gerou a jeho hřmotnou ségrou Irenkou-Gerovkou. Zrovna dostala „od knížete“ v rámci rozvracení nový mikrodiktafon jak pro Jamese Bonda. Jako že má nahrát chování příslušníků, aby bylo v Mnichově čím pomlouvat. Byl tuhej mráz, čekal jsem opruz, vzal si pod manšestráky jégrovky, takže jsem jakž takž překlepal mráz ve frontě za Náchodem. Všechna auta vraceli, z okna nám máničky podávaly pití, připravené na festival, ale my umíněně čekali dál, abychom jim to trochu ztížili. Taktika byla jasná: otrávit lidi ve frontě na přechodu. Ale nikdo se fakt nesnížil k předčasnému úprku. Fronta se nehýbala rychlostí jedno auto za dvacet minut. Po čtyřech hodinách čekání, močení do příkopu a nadávání jsme doskákali k závoře. Fízl převlečený za celníka se tvářil slušně: - Na festival nejedete, že? Ani o něm nevíte? Jako ti před váma. Hmmm, dobře. Zvací dopis máte?- Ukázal jsem ten první. Estébák s ním někam odešel. Přišel další: - Máte pozvání?- - Má ho váš kolega. – Jaký kolega? Bez pozvání nemůžete dál. My bysme vás klidně pustili, ale Poláci dneska zlobí - lhal podle instrukcí. Neprozřetelně jsem vytáhl z kytary ten druhý. Fízl odešel, vrátil se ten první. – Takže ten první dopis byl falešný! Tenhle bude taky! – Propadl bych se do země. Proklínal jsem Emila s jeho taktikou. Takhle jim nahrát… Vytáhli mě na strážnici. Nejdřív šacuňk kapes, jako ve filmu: - - Ale…! Vy jste se oblík jak na Sibiř! To počítáte se zatčením nebo co!? Spodky dolů! A do trenek! Měl jsem díru na zadku… s tím jsem nepočítal. Když už jsem stál do naha, našel estébák, převlečený za celníka, můj notes. Prolistoval se k adresáři: - Tady vidím ha… to bychom si taky mohli myslet, že to je telefon na Havla?!- Zatrnulo ve mně… číslo jsem měl schválně napsané u první pomocí, aby vypadalo jako hasiči. – Ale takhle blbí my nejsme, víte… - vrátil mi notes, sebral pas a jégrovky, poručil obléct, a prý popojet stranou. Čekali jsme další hodiny, nikdo si nás nevšímal, byli jsme v zemi nikoho, mezi dvěma závorami. Řek jsem Gerovce, ať zapne diktafon, hodí si ho mezi kozy, a jde se zeptat, proč nás drží jako rukojmí. Učinila žádané, vypadala jako divoká Vlasta ze Starých pověstí českých. Odhalila poprsí a vyrazila do boje. – To bude materiál pro Svobodku!- Začala vyjednávat, hřmotná a novinářsky udatná: - Co nás tu jebete, to vám mamka doma nedá? Jedeme navštívit soudruhy a vyměnit si zkušenosti z revolučního hnutí, bráníte internacionalismu! – Na chvíli zaváhali, pak se jali někam volat. Mrzli jsme v autě, Irenka někde na mrazu bojovala za nás. Bylo jasné, že nás tam demonstrativně drží, aby znejistěli frontu za námi, předstírali kontrolní činnost, ale očividně byli bez velení. Furt někam volali. Irena se dělala střídavě blbou a svůdnou, jako že nerozumí, že se nemůžeme ani tentononc, prostě provokovala. Slyšeli jsme jen velký jekot, lítali šmejdi, buzeranti, kokoti a KáKáčka. Jen aby ten záznam nepřeřvala! Dávala policajtům hustej humanitární kouř. Jakmile vytáhla svá nezadatelná práva a Gorbačova, policajtovi ruply nervy a mávnul rukou směrem ke služebně. Po jejím zásahu jsme se vytráceli po dvojicích na fízlácký toaletní záchod. Zkoumal jsem, ve které dlaždičce je kamera. Urputně jsem mlčeli a dávali si na čas. Smrádek, ale teplíčko. Zpátky do auta a zase mráz. Když nás před půlnocí vraceli, fronta šla pořád skoro k Náchodu. Celníci chodili od auta k autu a přemlouvali šoféry, ať jsou rozumní, nadávali a říkali otočte to, nemá to smysl, jeďte dom, ty kurvy Poláci nepouštěj ani rodiny s dětmi. Ponuře jsme mlčeli, abychom dalším nezkazili chuť do boje. Když s námi tak vyjebali, co teprv s klukama z exilu, říkal jsem si. Zase jsme blbě naletěli nějakému dezinformátorovi. Měli jsme hlavu plnou českého fernetu, který jsme původně chtěli směnit za polskou vodku. Jediné, po čem jsme toužili, byl horký čaj s ničím. Všechny hospody (celkem byly asi dvě) byly dávno zavřené. Nadávali jsme si navzájem, kdo to komu vykecal, abychom se nějak zahřáli. Povídám Gerovce: - Tak nám to aspoň pusť.- Zmáčkla knoflík, a ozval se její hromový hlas, který ovšem jako když utne. Lup, a pak už jen silný šum prázdného pásku. –To nám teda kníže poslal pěknej šmejd. Takhle se revoluce nedá vyhrát, to budu reklamovat! – nadávala. Říkám: Ukaž, kam sis dala ten diktafon? - Udělala žádané, a jak se nadechla, bylo i v autě slyšet, že si svými vnadami vymáčkla tlačítko REC. Zdeptaně a pokořeně jsme doklepali k metru. Úplně zmrzlí a rozmrzelí jsme se rozplynuli mezi ranní směnou a nějak se dobelhali do svých temných domovů. Druhý den Svobodka hlásila, jaká je ve Wroclavi úžasná nálada. – Příště se sejdeme doma v Praze! – říkali prý všichni, a nikdo tomu asi moc nevěřil. Natož pak my, kdo neprojeli.
Nohavica a Streichl prošli s ranní směnou po těšínskou závorou, za kterou je už čekalo auto. S přáteli. Už asi ani nestačili podat o své návštěvě nezávislou, svobodně euforizující zprávu. Po listopadu se ze dne na den miliony lidí přestaly bát svých fízlů. Nebylo je na chvíli ani vidět. První se stali na chvíli posledními a naopak. Bláhově jsme doufali že navždy.
Po deseti letech jsem jel do Wrocławi točit dokument o události, kterou jsem nezažil. A teprve zpětně se dozvěděl od pamětníků, jakou náladu Wroclaw našim šťastnějším poutníkům připravila. S jakou elegancí a velkorysostí si je bratři Poláci rozebrali do svých domovů, jak se vzdávali svých lístků ve prospěch Čechů. Jakou práci si dali, aby nám dodali odvahu a naději. Díky, díky, díky. A občas říkám svým dětem: promiňte, jestli jsme se báli o něco víc, než bylo nezbytně nutné.
Odcházíme… Karel, Emil, Irenka, Jacek Kaczmarski… zazpívám v Arše pár jeho písní. Zbývá ticho…